Úspěšná francouzská herečka Fanny Ardant se na letošním karlovarském festivalu představí jako autorka a režisérka, když uvede svůj třetí film Cadences obstinées (Naléhavé rytmy).

Fanny Marguerite Judith Ardant pochází ze staré francouzské rodiny z Limoges, ale v mládí žila v Monaku, kde byl její otec plukovníkem a správcem paláce knížete Rainiera. Italština se tak stala takřka druhým mateřským jazykem dívky, původně ani nepomýšlející na herectví. Zajímaly ji politické vědy, a teprve po studiu tohoto oboru, přece jen podlehla vášni pro divadlo. V polovině 70. let minulého století se objevuje na jevišti v inscenacích Corneille, Racina, Montherlanta, ale její exotická krása i talent záhy upoutají filmaře a přicházejí i první nabídky rolí. Po několika filmových a televizních zkušenostech si Fanny Ardant povšimne Francois Truffaut a obsadí ji do svých slavných filmů Žena od vedle (La femme d´a coté, 1981) a Konečně neděle! (Vivement dimanche!, 1982). Spolupráce tvůrce a herečky ústí do důvěrného vztahu, z něhož se narodila dcera Josephine a který trval až do předčasného odchodu Francoise Truffauta v roce 1984.

V té době ale už Fanny Ardant vyhledávají jiní významní režiséři: Alain Resnais (La vie est un roman, Život je román, 1982; L´amour a mort, Láska až za hrob, 1984; Mélo, 1986), André Delvaux (Benvenuta, 1983), ale také Volker Schlöndorff (Swanova láska, L´amour de Swan, 1983) či Margarethe von Trotta (Trois soeurs, Tři sestry, 1988), anebo italští tvůrci Michelangelo Antonioni (Za mraky, Al di la delle nuvole, 1995) nebo Ettore Scola (La Famiglia, Rodina, 1987, La cena, Večeře, 1998). Jméno Fanny Ardant je zárukou úspěchu filmu, ale herečka se nespokojuje s postavením mezinárodní hvězdy, těší ji, když může spolupracovat i s méně známými režiséry, kteří hledají nové cesty autorského filmu, jako jsou Tony Gatlif (Pleure pas my love, 1988), Jean-Jacques Andrien (Australia, 1989) nebo Joël Farges (Amok, 1992). Šest desítek filmových a nejméně tři desítky televizních rolí, César v roce 1997 za roli ve filmu Pédale douce a několik dalších cen za úspěchy na plátně nepřipravily Fanny Ardant o lásku k divadlu. I tady střídá klasiku s modernou: vedle dramat Strindberga, Claudela, Giraudouxe, Pirandella se účastní i představení experimentální scény a daří se jí uplatnit na jevišti i své hudební nadání a nahrát několik desek.

Přestože by pro svou nestárnoucí krásu a eleganci mohla dál odpovídat na nové výzvy ke spolupráci, její všestranné osobnosti nestačily úspěchy jedné z předních představitelek současného evropského filmu, tak populární, že ji diváci poznávali, i když se jen letmo objevila v Sorrentinových filmech Božský (Il divo, 2008) a Velká nádhera (La Grande bellezza, 2013). Rozhodla se postavit na druhou stranu kamery. Její první film Cendres et Sang (Ashes and Blood, Popel a krev) s tématem návratu z emigrace byl v roce 2009 uveden mimo soutěž v Cannes. Další, tentokrát krátký film Chimères absentes (Nepřítomné přeludy), byl uveden na Festivalu v Římě 2010. Svůj třetí film Cadences obstinées (Naléhavé rytmy), představí Fanny Ardant, tentokrát pouze v roli autorky a režisérky na letošním 49. MFF Karlovy Vary.