Zní to jako levný novinářský příměr, ale čerstvý padesátník a impozantní hromotluk z newyorského Bronxu, kytarista a zpěvák Ted Horowitz alias Popa Chubby hraje přesně takovou hudbu, jakou byste od téhle figury čekali. Robustní, nekompromisní bluesrock, ve kterém není místo na jemnůstky ani faleš.

Ted Horowitz se narodil 31. března 1960 v rodině majitele cukrářského krámku, nicméně s přeslazováním muziky problém neměl. Jako třináctiletý začal řezat do bicích, brzy se ovšem zamiloval do nahrávek Jimiho Hendrixe, Cream či Rolling Stones a přesedlal na kytaru. Když kolem něj v sedmdesátých letech prošla punková rebélie, nezůstal stranou. Coby doprovod si ho vybral i „pekelný“ punkový básník Richard Hell. Ale Chubbyho hlavní touhou vždy bylo hrát syrové blues. Zároveň v něm zůstala i punková chuť provokovat, o které svědčí i mistrova pódiová přezdívka. Pop a chubby znamená ve slangu newyorských výrostků „dostat erekci“.

Jako bluesman dosáhl Popa prvních větších úspěchů, když na celoamerickém Long Beach Blues Festival ’92 získal titul „Objev roku“ a začal vydávat desky u vlastního labelu Laughing Bear. Následoval úspěšný debut u nadnárodní firmy Sony, nazvaný Booty And The Beast (1994). V pozdějších letech dokázal pracovitý muzikant vydat i několik alb za rok a přitom zůstat především koncertním umělcem s až dvěmi stovkami (!) ročně odehraných koncertů. O tom, že je Popy na pódiu skutečně nezastavitelnou silou, se mohlo přesvědčit i naše publikum. Třeba když doslova převálcoval, navzdory relativně nízké návštěvnosti, pražský open-air festival Music In The Park.

Popa představuje model přímočarého chlápka i muzikanta, co má na srdci, to i na jazyku a pro ránu asi nejde daleko, ale rozhodně není žádný primitiv. Ačkoliv jsme použili příměr k zápasníkovi sumo a nelze si nevšimnout ani boxerských rukavic, které si Popa natáhl při fotografování pro obal poslední desky The Fight Is On (Boj začal), v žádném případě z toho nelze usuzovat na nějakou samoúčelnou agresivitu. Popu je možno brát spíše jako sympatický typ možná trochu „prostého“, ale „upřímného rockového bojovníka proti nespravedlnosti světa“. Proto nepřekvapilo, když se Popa silně politickou deskou Love, Peace and Respect (2004) postavil proti válce v Iráku a násilí obecně.

V minulosti se Popa Chubby nebránil různým žánrovým oživením, na desce How’d A White Boy Gets The Blues například vstřebal i výrazové prostředky hip-hopu. Nikdy však nešlo o experiment pro experiment, ale o touhu po ještě hutnějším vyjádření bluesového feelingu. Na novince The Fight Is On se ovšem žádných „odboček“ nedočkáte – a také je to dobře. Deska přináší euforizující čirou esenci tvrdého bluesrocku (či chcete-li „bílého“ hardrockového blues), nekompromisní tah riffů, příval energie, očistnou zvukovou lázeň. Tenhle Chubbyho direkt dopadl na správné místo.

via Tomáš S. Polívka