Nansenova nadace – nečekaná záchrana ze severu

Nansenova nadace – nečekaná záchrana ze severu


Vernisáž 2. 8. 2015 ve 14 hodin v synagoze v Lomnici u Tišnova

Pořádá Okrašlovací spolek pro Lomnici a okolí s laskavou podporou městyse Lomnice a Skandinávského domu, v rámci Roku smíření. Autorkou textů je Eva Dohnálková.
Po předchozích výstavách o Leu Eitingerovi, holocaustu na Tišnovsku a první světové válce připravil letos Okrašlovací spolek pro Lomnici a okolí výstavu o pozapomenuté nadaci, která pomohla najít (dočasný) azyl mnoha Židům z Rakouska a Československa.

Fridtjof Nansen je u nás znám především jako polárník, ačkoli jeho práce v oblasti lidských práv je neméně významná. Nansen od roku 1920 působil ve Společnosti národů jako vrchní komisař pro uprchlictví a v této funkci prosadil tzv. Nansenův pas pro uprchlíky bez státní příslušnosti. Angažoval se mj. při řešení humanitární krize za řecko-turecké války. Roku 1922 obdržel Nobelovu cenu za mír. V jeho práci pokračoval i jeho syn, architekt Odd Nansen, který roku 1937 založil Nansenhjelpen – Nansenovu nadaci, jejímž posláním bylo zajištění norského azylu židovským uprchlíkům. Veřejné mínění i politická reprezentace v Norsku nebyly přijímání uprchlíků příliš nakloněny a situace v mnohém připomínala dnešní postoje k migrantům:

Židé měli až do roku 1851 oficiálně zakázáno se do Norska stěhovat a ještě v roce 1930 čítala norská židovská obec pouze 1359 registrovaných členů. Židovští uprchlíci měli situaci ztíženou, protože z pohledu norského státu se nejednalo o politické uprchlíky. Leif Ragnvald Konstad – vedoucí vrchní pasové kanceláře norského ministerstva zahraničí – se roku 1938 nechal slyšet, že „Norsko není žádný Přistěhovalcov“, a jeho úředníci byli v posuzování žádostí o udělení azylu velmi přísní.
Díky osobnímu nasazení Odda Nansena (který sám kvůli své odbojové činnosti posléze prošel koncentračním táborem Sachsenhausen) a jeho přátel se nicméně podařilo do Norska dostat téměř čtyřicet židovských dětí a desítky dospělých, mezi nimiž byli i Brňané Leo Eitinger, bratři Otto a Hugo Eislerovi, pracovnice Ligy pro lidská práva Nora Lustigová a další.

Výstava připravená v rámci Roku smíření chce připomenout, že vedle Sira Nicolase Wintona působili na našem území i další lidé, kteří uměli odhadnout, v jak velkém nebezpečí se ocitla jedna skupina obyvatel, a s vynaložením velkého úsilí i finančních prostředků je dokázali – alespoň na určitou dobu – ochránit.

Podstatnou roli sehrály mezilidská solidarita a pomoc, které šly mimo oficiální cesty konzulátů, kvót a programových prohlášení. I v dnešní době se přesvědčujeme, že jeden člověk může zachránit více životů, než někdy dokáží celé státy.

Výstava se skládá z devíti přenosných oboustranných panelů (česká a anglická verze) a velmi rádi ji zapůjčíme do škol a kulturních a veřejných institucí.